Mariánské Lázně II. – Čas zázraku

Ten pravý čas se začal naplňovat v roce 1813. Od toho roku působil zde společný tvůrčí duch neztenčenou silou více jak sto let. A byla obdařena ta doba i sledem výrazných a oduševnělých osobností, které přebírajíc jedna od druhé duchovní oheň, dokázaly z bažin vypěstovat kouzelnou zahradu, obydlit ji a mnohokrát umocnit její léčivou sílu. Na počátku řady těchto mužů činu stojí jistě sám Jan Josef Nehr. Narodil se roku 1752 v Teplé a po studiích se roku 1778 stal klášterním lékařem s povinností pečovat o úšovické prameny.

Když se Nehr péče o prameny ujal, shledal jejich stav a využívání neutěšeným: „…K pramenům nevede cesta, ba ani pěšina. Nutno tu klást kameny do bažiny, aby člověk doskákal k prameni. … Vzdor tomu každoročně sem přicházejí, ovšem ve skupinách, stovky lidí, kteří z touhy po uzdravení podnikají tuto cestu…“ Tedy dřív než lázně byla tu klientela. A více: stejně spontánně vznikla i lékařská evidence a záznamy o léčbě. Čtěme Nehrovy zápisky: „…Stěny dřevěného domku nad Křížovým pramenem jsou popsány příchozími, kteří tu uhlem, tužkou nebo křídou, zapisují své jméno, den příchodu, nemoc, množství vody, kolik vypili i jaký se dostavil účinek… Je to jediným návodem pro léčení těm, kdož přicházejí po nich…“.

Pouze s velkými obtížemi prosazuje dr. Nehr investice a opatření které by vedly k vybudování lázní. A když se financování ze strany kláštera zadrhne, neváhá na vlastní náklady postavit první lázeňský dům. Tato etapa strastiplného budování je završena rokem 1812, v němž se tehdy již osada Mariánské Lázně stává samostatnou obcí. Na dobových leptech podle kreseb Ludvíka hraběte Buquoye vidíme, jak tehdy místo vypadalo. Připomíná spíše horskou ves. Vyklučený dramatický terén, jen výjimečně upravovaný, s několika patrovými staveními, jimž divoký les nahlíží do oken. Budov je toho roku v obci třináct, z toho polovina dřevěných. Jsou tu dvě lázeňské budovy a dva stánky nad prameny, zárodky budoucích kolonád. Přes odrazující podmínky byly lázničky rok co rok přeplněné a zájem o ně dále stoupal. Doktor Nehr zemřel v roce 1820, v době bouřlivého rozvoje lázní. Dožil se tak uskutečnění svého snu, ale ten úspěch již patřil jiným dvěma mužům.

V roce 1813 se stává opatem Karel Kašpar Prokop Reitenberger, rodák z Úterý, renesančního městečka ležícího východně od Teplé. Narodil se zde roku 1779. Nový opat měl nejen plné pochopení pro Nehrovu snahu, ale též i nesmírnou odvahu postavit do služeb jeho plánu celou hospodářskou sílu kláštera. Stal se tak skutečným zakladatelem, který pro Nehrovu myšlenku získal řadu význačných osobností i jejich pomoc, a dokázal během jednoho desetiletí pozvednout takřka neznámou osadu na světové lázně. Nechá provést chemické a lékařské analýzy všech pramenů, stejně tak i jejich zachycení a zajištění. Úšovické prameny Rudolfův a Ferdinandův jsou přivedeny až na Karolininu kolonádu. Po pěti letech přípravných prací (roku 1818) je hotov plán výstavby a obec získává statut veřejných lázní. Cesta ke světovosti je otevřena. V roce 1820 píše Goethe Zelterovi: „Vše je zde jakoby živé. Poražené smrky jsou na místě zpracovávány v lešení. Roztříštěné skály vyrůstají ve zdi a jsou spojovány sotva vychladlými cihlami.“ Roku 1823 si osobní Goethův lékař Hufland poznamenává: „Na místě, kde před deseti léty bylo jen několik chalup, stojí již malé město, sestávající z dvaačtyřiceti domů, z části paláců, které obklopují v krásné symetrii léčivý pramen a jeho kolonády i stromořadí. Jest zcela ojedinělé, co zde bylo v tak krátkém čase vykonáno a myslím, že by se těžko nalezl podobný příklad.“ Reitenberger byl jistě výtečným ekonomem a pravděpodobně také člověkem zaníceným a vznětlivým (jiný by takové dílo stěží uskutečnil), a takoví velikáni časného vděku nedocházejí. Úspornými opatřeními v klášteře ve prospěch mariánskolázeňských investic a sarkasmem na účet odpůrců svého plánu získal si nepřátele mezi kanovníky i u císařského dvora. V roce 1827 byl z opatství odvolán a uloženo mu vyhnanství u premonstrátů ve Wiltenu v Tyrolích. Aniž by se dočkal satisfakce, umírá zde roku 1860. A to v té době klášter již bohatě profituje z provozu lázní a investuje do jejich výstavby ve stále větší míře. Teprve roku 1906 (!), jsou Reitenbergerovy ostatky slavnostně převezeny na klášterní hřbitov v Teplé.

Roku 1816 požádal Reitenberger knížete Antonína Isidora Lobkovice o uvolnění tehdy již proslulého zahradního architekta Skalníka pro účast při budování lázní. Roku 1817 při svém léčebném pobytu zde kníže dává svolení ke Skalníkově angažmá a následujícího roku již Václav Skalník zhotovuje plán terénních úprav, anglického parku a jeho obestavění lázeňskými budovami. Plán se stává součástí vyhlášení Mariánských Lázní veřejným lázeňským místem. Tento dokument je pro další rozvoj obce rozhodující stejně jako účast Skalníkova, která je v dokumentu zahrnuta jako podmínka. Od té doby probíhá nejen odvodňování bažin a úpravy terénu, zakládání cest a výsadby dřevin, ale také jednání o přesídlení Skalníka do Mariánských Lázní. Ta jsou završena úspěchem až v roce 1823, a to i díky přímluvě Goethově u Lobkoviců. Následujícího roku se Skalník stěhuje a zároveň se stává představeným obce (dnes bychom řekli starostou), jímž je až do roku 1843. A tak lze považovat za řízení osudu, že Skalník řídil zřizování parků i obec samu a její rozvoj tak mohl plynule pokračovat i po nuceném odchodu opata Reitenbergera. Skalník sám pečoval o budování mariánskolázeňských parků do roku 1861, kdy zde zemřel - tedy plná čtyřicet tři léta. Již při své první návštěvě zde, v roce 1820, Goethe nadšeně psal synu Augustovi: „…Jsou to pozoruhodné lázně. Plán je šťastný a provádění přesné. Vedoucí zahradník je schopný, rozumí svému oboru a dovede pracovat nezávisle na obtížích. Neptá se, jak terén vypadá, ale jak má vypadat. Odkopy a navážky nejsou pro něho problémem a to je zde obzvláště důležité …“

Nu a ptáte se, kdy že opět zazněl onen faustovský motiv? V díle samotného Goetha, samozřejmě. I jeho Faust sní o vysoušení močálů a získání nové země pro lid. Je snad na místě se domnívat, že to, co viděl Goethe počátkem dvacátých let v Mariánských Lázních, se také odrazilo v jeho arcidíle. A víc. To, co se právě na tomto místě uskutečnilo, je přinejmenším s mistrovým výkonem souměřitelné. A když Faust na konci svého příběhu uspokojen prací pro druhé řekne: „Okamžiku, jsi tak sladký! Vytrvej!“, cítíme, že se zde básník dotýká nejen své vlastní zkušenosti. Snad je to příliš romantická doměnka, ale jistě souzní s duchem doby, ve které toto místo povstalo z bažin a jistě taková myšlenka přímo vyvěrá z genia loci - jako všechny ty prameny kolem.

Nejkrásnější místo této planety

Nehr – Reitenberger – Skalník. To je svatá nebo alespoň blahoslavená trojice Mariánských Lázní. Díky těmto třem mužům uskutečnil se v Mariánských Lázních takřka ideální postup. Lázeňské město bylo vkládáno do předem krajinářsky zvládnutého a komponovaného prostředí. V roce 1819 byl do Skalníkova celkového plánu promítnut zastavovací program zpracovaný Zemským stavebním ředitelstvím v Praze, který je připisován stavebnímu inspektorovi a řediteli Jiřímu Fischerovi. Park o rozloze 18 ha, dnes Skalníkovy sady, s léčebnými zřídly v kolonádě, v pavilónech a chrámcích, uzavřely ze severní strany domy na půdorysu tří stran šestiúhelníku a z jihovýchodní strany budovy lázní. Je historickým začátkem i jádrem, od kterého se odvíjel též koncept lázeňského zahradního města.

Bouřlivý rozvoj obce vyvrcholil roku 1866, kdy se staly Mariánské Lázně městem. Jejich strmý vývoj a světovost zvedly sice výrazně ceny ubytování i služeb, že se staly po Sv. Mořici ve Švýcarsku nejdražšími lázněmi vůbec, ale neumenšily pečlivost a péči místních obyvatel o lázně a jejich hosty. Disciplína s jakou udržovali například čistotu města, byla často předmětem obdivu i těch nejvznešenějších. Nebylo vzácné vidět za úsvitu hospodyně rýžákem drhnout i chodník před lázeňským domem. Vůbec byly Mariánské Lázně i nejmodernějším městem své doby a udržely si tento prim jistě více jak šedesát let. Koncem století vedla od železniční stanice městská elektrická dráha do centra lázní, byla zde moderní jatka, přísně hygienicky střežená tržnice, samozřejmostí byly kanalizace, vodovod, elektrárna, pouliční osvětlení, jatka a městská nemocnice. V některých oblastech se pyšnilo město prvenstvím v celé monarchii. Kdo něco znamenal nejen v rakouském mocnářství a v sousedních státech, ale i v Rusku, Francii, Anglii - ba i Americe, ten se určitě nejméně jednou zapsal do návštěvní knihy Mariánských Lázní. Běžnými se staly návštěvy evropských panovníků, králů, knížat, vévodů, ruské šlechty, perského šacha a v letech 1897 - 1909 především letní pobyty anglického krále Eduarda VII. V té době padají rekordy v návštěvnosti a světové noviny denně píši o králi v lázních. Všichni ti vzácní hosté i méně významní návštěvníci pějí jedním sborem: „Není krásnějšího místa na této planetě!“ Věřili, že léčivé jsou nejen zdejší vody, ale i místo samo - jeho genius loci.