Mariánské Lázně I. – Zamčená země

Historie někdy vyjevuje až po staletích vědomou účast řídící ruky prozřetelnosti, která, když je potřeba, i pozdrží běh událostí, aby se plnou silou rozběhly teprve ve správný čas. Z části založením šlechtice Hroznaty, z části obdarováním českého knížete Jindřicha Břetislava, patří 30 kilometrů dlouhé údolí mezi Slavkovským a Českým lesem od konce 12. století tepelské kanonii premonstrátů. Ale je také až do 14. století hraničním hvozdem s přísně regulovaným režimem – bez povolení krále se zde nesmí mýtit a nesmějí tu ani vznikat nové osady.

Jaký charakter měla zdejší krajina a jak vypadalo místo vývěru léčivých pramenů a plynů, můžeme si ještě dnes alespoň přibližně představit, když navštívíme přírodní rezervace Kladská nad Lázněmi Kynžvart a SOOS u Františkových Lázní. Prales skrýval zde slatinu i močál, divoké potoky vyrývaly hluboké strže a bujná vegetace znesnadňovala průchod lesní pustinou.

K diplomatickým úspěchům Jana Lucemburského v první polovině čtrnáctého století patřilo i trvalé získání Chebska k zemím české koruny a tím i posunutí zemské hranice tehdy až do Horní Falce. Ovšem osidlovací omezení nepominula, neboť široké okolí stalo se mezitím těžební a surovinovou rezervou pro královské doly v Horním Slavkově. Proto, když chtěl tepelský opat založit nedaleko Úšovic novou vesnici, musel po upozornění slavkovského purkmistra od svého záměru ustoupit. Právo těžit zde dřevo a mýtit náleželo výhradně důlní správě.

Tím zůstala uchována síla krajiny a neporušeno její léčebné bohatství…

Prameny věhlasu

O pramenech se jistě vědělo od pradávna a v šestnáctém století jsou zaznamenány první snahy o jejich využití. Již na počátku habsburského panování v Čechách byl zkoumán tehdejší Úšovický pramen. Ferdinand I. psal tehdy osobně opatu Antonínovi a proto byl pramen o tři sta let později přejmenován na Ferdinandův. Císaři šlo ovšem o možnost získávat z něj kuchyňskou sůl. Vzorky byly odeslány do Prahy a jak zkoušky dopadly nevíme. Jelikož však zdejší prameny obsahují sůl tzv. Glauberovu, jež má projímavé účinky, mohly mít pokusy o její využití v císařské kuchyni dramatický průběh. Zprávy o tom se ovšem nedochovaly.

Na počátku následujícího století sedmnáctého, ještě před vypuknutím třicetileté války, léčí se zde několik osob z okolí pražského císařského dvora Rudolfa II. Děje se tak údajně s nečekaným účinkem, ale působení pramenů je vysvětlováno především alchymicky. To odpovídá ostatně ovzduší rudolfinské doby. Poprvé zde tak lehce zazní faustovský motiv, který se sem později v příhodnější době a silněji vrátí. Z šedesátých let pak máme první zprávu o pití Slaného pramene, později zvaného Křížový. Pacientem byl sám opat Raimund Wilfert a výsledky léčby byly zřejmě znamenité, protože sláva pramenů se od té doby zvolna šíří.

Osmnácté století, století osvícenství, racionalismu a také rousseauovského návratu k přírodě, již naléhá na využití pramenů cíleněji. Prameny jsou několikrát chemicky analyzovány kapacitami té doby a také samozřejmě na úrovni znalostí tehdy dostupných. Zřídla kyselek jsou lépe zajištěna a voda z nich je rozvážena do okolí ke koupelím i k pití. V lékárnách po celých Čechách se objevuje „tepelská“ sůl. Klášter vybuduje v blízkých Hamrníkách zámeček pro hosty. Sami kanovníci se každoročně zúčastňují tzv. „májové kúry“. K pramenům ovšem docházejí asi tři kilometry pěšky nesnadným terénem a tak bezděky spojují účinky koupelí s fyzickou námahou.

Ve druhé polovině století se již zvolna začíná naplňovat osud tohoto místa. V mocnářství stejně jako v celé Evropě se postupně zvedal zájem veřejnosti o léčivá zřídla, který nalezl výraz i ve vládním nařízení Marie Terezie z roku 1763, aby lékaři provedli soupis a analýzy minerálních vod v rakouských zemích. Svou důležitou roli pro naše místo měly dvě výrazné osobnosti: hrabě Trauttmansdorf, tehdejší tepelský opat, a klášterní lékař dr. Nehr. Na lékařovo doporučení napravuje opat své pochroumané zdraví vodou z úšovických pramenů (jak byla tehdy pozdější mariánskolázeňská zřídla nazývána) a dostavuje se opět onen nečekaný účin. A tentokrát nejen na opatovo zdraví. Na jeho pokyn věnuje se totiž dr. Nehr lékařskému výzkumu pramenů a opat sám s pomocí vlivných přátel u dvora pak docílí vykoupení těžební rezervace od slavkovských dolů a otevře tím cestu k založení lázní. Píše se rok 1786.

Ale ještě nenadešla ta pravá chvíle. Ještě plné tři desítky let bude doktor Nehr čekat na uskutečnění svého snu. Ještě totiž nejsou na scéně jeho hlavní spoluhráči.

pokračování

Jiří Untermüller